Během čtvrtohor se sever evropského kontinentu díky velkým klimatickým změnám opakovaně pokrýval mohutným ledovcem. Než k tomu došlo, obývala Evropu celá řada nám již neznámých exotických druhů rostlin, zejména pak dřevin tvořících během teplých období zapojené lesní porosty.
Tajuplné osudy kvartérní flóry v Evropě
Během čtvrtohor se sever evropského kontinentu díky velkým klimatickým změnám opakovaně pokrýval mohutným ledovcem. Než k tomu došlo, obývala Evropu celá řada nám již neznámých exotických druhů rostlin, zejména pak dřevin tvořících během teplých období zapojené lesní porosty.
Podivná zmizení
Tehdejší obyvatelé se tu mohli setkat například se sekvojemi, lapinou (Pterocarya), ořechovcem (Carya), ambroní (Liquidambar) či tupelou (Nyssa). Záznamy rostlinných fosilií, zejména pak pylu, ukazují, že na většině evropského kontinentu se tyto, ale i mnohé další rostliny vyskytovaly ještě na začátku čtvrtohor a mnohé i během jejich trvání. Dlouhé nepřerušené sedimentární záznamy z oblasti Balkánu naznačují náhlé vymizení mnohých dřevin z přírody, a to již v době před 1,5 milionem roků.
Lze důvodně předpokládat, že hlavním pachatelem těchto zmizení je glaciál (doba ledová). Podíváme-li se ale do jiných oblastí světa s výskytem lesa mírného pásma (tzv. temperátního), zjistíme, že většina těchto exotických dřevin se tam nadále vyskytuje. Porozumění tomuto problému vyžaduje proto mnohem hlubší analýzu.
|
Jedle sicilská (Abies nebrodensis) v současnosti přežívá díky příznivým lokálním podmínkám pouze na svazích pohoří Madonie na Sicílii. Představuje tak jeden z pozůstatků kvartérních cyklů, který možná postupně navždy zmizí v nenávratnu. |
Účinky chladu i sucha
Teorie vysvětlující ono rozdílné vymizení rostlin na různých kontinentech se rozvíjí již od druhé poloviny 19. století. Předpokládá, že za vymření těchto exotických elementů bylo zodpovědné zejména západovýchodní rozmístění zaledněných pohoří v Evropě (Pyreneje, Alpy, Karpaty, Kavkaz), zatímco severojižně orientovaná pohoří v Severní Americe a východní Asii umožňovala snadnou migraci těchto druhů dále na jih, kde mohla v rozsáhlejších územích (refugiích) přečkat glaciál.
Tato teorie je dnes ovšem již částečně překonána. Mnohé genetické studie ukazují, že temperátní dřeviny tyto horské bariéry celkem snadno překračují. Podle novějších poznatků také víme, že oblast Středomoří, kde zejména evropské rostliny nehostinné období přečkávaly, bylo v období glaciálů vlivem suššího klimatu z velké části pokryto stepí, a dřeviny tak přečkávaly v horských lokalitách Pyrenejského a Apeninského poloostrova či Balkánu. Středozemní moře zároveň fungovalo jako velká bariéra bránící další migraci rostlin na jih do Afriky.
Faktory vymírání
Srovnáme-li počty rodů dřevin v jednotlivých oblastech mírného pásma, zjistíme, že v Evropě se jich dnes vyskytuje výrazně méně než v Severní Americe nebo ve východní Asii. Odpověď na hádanku ohledně důvodu vymírání spočívá v detailnějším srovnání geografických dispozic jednotlivých oblastí. Evropa má totiž ve srovnání se stejnými zónami v Severní Americe a východní Asii nejmenší plochu. A ještě výraznější je rozdíl ve velikosti horských území nad 1 000 m n. m.
To je, zdá se, klíčové pro vysvětlení rozdílného masivnějšího vymírání rodů v Evropě. Důležitou roli tedy hrál prostorově velmi omezený areál temperátních lesů, které byly v průběhu glaciálů situovány zejména v horách Středomoří (mezi 35. a 40. rovnoběžkou). Jednalo se o náhodu, nebo za tím stojí nějaká hlubší zákonitost? Detailnější vysvětlení přináší makroekologické srovnání klimatických nároků všech rodů dřevin vyskytujících se na konci třetihor v Evropě. Sleduje jejich nároky na teplo a srážky odhadnuté na základě dnes se vyskytujících rodů buď v Evropě, nebo ostatních oblastech temperátu.
V Evropě můžeme zkoumané rody rozdělit na vymřelé, reliktní (tedy vyskytující se pouze ve velmi omezených areálech) a rozšířené. Vymřelé rody vykazují nejvyšší nároky na teplotu a srážky a jasně se tak odlišují od těch dnes rozšířených. Reliktní dřeviny mají přitom podobné nároky na teplotu jako vymizelé, jsou nicméně schopny tolerovat větší sucho. Tato zjištění ukazují na jistou předvídatelnost mechanismů vymírání dřevin v Evropě a vyplývá z nich, že v budoucnu bude třeba při ochraně ohrožených druhů brát v úvahu jejich adaptabilitu na sucho.
 |
Podhůří Kavkazu v Gruzii nabízí pohled do třetihorních lesů. Dominantu zde tvoří lapina jasanolistá (Pterocarya fraxinifolia). Tento druh se u nás naposledy vyskytoval v tzv. Holsteinském interglaciálu, cca před 330 tis. lety. |
Bohem zapomenuté děti
Se samotnou ochranou souvisí ještě více detailní taxonomické srovnání. Rodů máme sice v Evropě málo, spočítáme-li si ale podíl druhů k rodům, nalezneme jej v Evropě ve srovnání se Severní Amerikou a východem Asie nejvyšší. To znamená, že v Evropě během čtvrtohor vznikla řada nových druhů, které se vylišily zřejmě díky dlouhodobé geografické izolovanosti různých populací. Příklady těchto „bohem zapomenutých dětí“ jsou zobrazeny na přiložené mapě, z níž lze vyčíst i jejich výrazné reliktní či endemické rozšíření.
Mnohé z nich jsou pozůstatky většího rozšíření v minulosti. Musíme si zároveň uvědomit, že během glaciálů by k těmto druhům přibyla řada současných rozšířených druhů, které by podobně jako tyto živořily pouze na omezených lokalitách ve Středomoří. Ačkoliv se jedná o oblast mediteránu, má v ní omezené rozšíření většina temperátních druhů i v současné době.
Analýza dat z období nastupujícího glaciálu naznačuje, že dřeviny nemigrují ze severu zpět na jih a místo toho prostě na severu vymřou. Přetrvání jejich medi- teránních populací nejen v glaciálu, ale i v dobách meziledových se tak jeví zcela zásadní pro jejich udržení v přírodě. V současnosti i budoucnosti bychom tak měli upřednostnit zabezpečení ochrany jejich biotopů.
Mapa Evropy s vyznačením rozsahu zalednění v posledním glaciálním maximu a s vyznačením příkladů současného rozšíření reliktních druhů dřevin.
Text vyšel v časopise Přírodovědci (prosinec 2017)